Nesplnitelný úkol

Už jste někdy dostali úkol, nad kterým zůstává rozum stát? Třeťáci jsou ostřílení lamači výzev a na takovou situaci bývají většinou připravení.Hned tak něčeho se nazaleknou. Tentokrát ale i oni - zkušení řešitelé nemožného - zůstali koukat a kroutili hlavou. Stál před nimi totiž už na první pohled nesplnitelný úkol- navlékni si papírek (obdelníček formátu A5) na hlavu.K dispozici dostali nůžky, ujasnili jsme si, co to znamená, když je papír vcelku a co tím myslím, když říkám, že si jej mají převléknout přes hlavu a pak už to začalo.

Kouřilo se jim z hlav, nůžky cvakaly, ozývalo se hekání, kňourání, muchlání papíru, zoufalé výkřiky, brblání, sem tam rána do lavice. Po pár minutách snažení byla vidět frustrace snad na každé tváři, ale nedalo se rozhodně říct, že by nějak výrazně klesla aktivita- nevzdávali se! To je moment, kdy učitel rozhodně zajásá. Ne z těch zoufalých výrazů, to ne. Ale z té jejich touhy nevzdat se. Když už ale bylo víceméně jasné, že snažení nikam nevede, zapsaly děti své pocity na tabuli. Objevovala se tam různá slova. Vztek, smutek, zklamání...tohle že se děje ve škole? Frustrace? Vztek? Zklamání? Může... může se stát, že nás tyhle pocity někdy zavalí. Patří k životu i když nejsou příjemné. A tak jsme si o nich povídali. Kdy se s nimi setkáme, co si snimi počneme, jestli nemá někdo fintu, jak si s nimi poradit. Takhle by to mohlo končit, ale byl to vlastně teprve začátek.                  Z nesplnitelného úkolu jsme vyčarovali úkol splnitelný. Pro toho, kdo dokázal přesně plnit instrukce krok po kroku, bylo vítězství na dosah ruky. Nejen, že každý nakonec dokázal provléknout ten zpropadený pidikousek papíru přes hlavu neporušený, dokonce to každý dokázal i s papírkem poloviční velikosti.                                                                                                          Energie a emoce se proměnily. Když jsme se dost najásali a nastříhali, přišla chvíle na poslední zamyšlení se. Znovu jsme zapisovali na tabuli, jaké pocity jsme zažívali teď a přemýšleli jsme spolučně nad tím, co nám nejvíce pomohlo zdánlivě nesplnitelný úkol splnit. Pro každého to bylo něco jiného. Někdo potřeboval postup vidět, jiný ho potřeboval slyšet, někdo potřeboval krok po kroku úkolem provádět, někomu stačilo vidět výsledný produkt a už věděl, jak na to.

Zkrátka se znovu ukázalo, že jsme každý z trochu jiného těsta, ale všechny nás těší, když se dokážeme dobrat k vytyčenému cíli.