Svatomartinský pochod aneb světlo v lese

Listopadové stmívání v nás každoročně vyvolává pocit zklidnění, rozjímání, přání a pozvolné rekapitulování roku. Všechny malé děti milují dobrodružství, bezpečí a lampičky, k tomu mámu nebo tátu v zádech, nebo minimálně kamarády na blízku. To vše, když se sbalí do jednoho podvečerního lampionového pochodu tmavým ostašovským lesem, umocní krásnou podzimní náladu.

Chodívali jsme po stopách sv. Martina, hledali jeho bílé stopy kopyt a dělili se se žebrákem. Letos jsme ale cítili potřebu poděkovat ještědskému lesu za celoroční stín, za ticho, za držení vody, které bylo letos tak málo. Nejsme lhostejní k tomu, co se děje s ubýváním stromů v našem okolí. A i když jsme malí, chápeme, že vody si musíme vážit.

Na kraji lesa nás přivítala hradišťanská písnička Pozdraveno budiž světlo. Naučila nás vnímat ticho lesa. V dalších stanovištích jsme společně skládali obrázky ze světýlek, nebo hledali verše v rozžehnutých láhvích s poděkováním stromům. Tomu poslednímu buku jsme slíbili, že na jaře s rodiči zasadíme nové listnáče a budeme se o ně starat. Tmavá obloha plná hvězd nás doprovodila přes louku k zapáleným loučím, kde jsme dostali sladkou odměnu a zahřáli se čajem nebo svařeným vínem.